Ukrajinská krize je rozsáhlý konflikt mezi ukrajinskými občany a mezi Ukrajinou a Ruskem probíhající od listopadu 2013, kdy ukrajinský prezident Viktor Janukovyč nečekaně odmítl podepsat připravenou asociační dohodu s EU. Část občanů, většinou ukrajinské národnosti, především v západní a střední oblasti Ukrajiny, požadovala proevropské směřování a v reakci na nepodepsání dohody začala protestovat při tzv. Euromajdanu. Naopak velká část Rusů na Ukrajině, především v regionech jihovýchodu Ukrajiny požaduje proruské směřování a v reakci na to vyhlásila sérii protestů na podporu Janukovyče Antimajdan. Po brutálním zásahu policejních jednotek Berkut, které později vedlo ke vzedmutní nacionalismu a střetům mezi policejními složkami a nacionalisty v Kyjevě a po střelbě neznámých sniperů, při které zemřelo 80 až 100 lidí, byl donucen Janukovyč uprchnout ze země a byla vytvořena nová, prozápadní vláda Arsenije Jaceňuka a prozatímní prezident. Následovala řada politických i ozbrojených konfliktů, z nichž nejvážnější krymská krize vyústila za účasti ruské armády v anexi Krymu, kterou uznala jen malá část zemí světa. Krize má mezinárodní přesah, vyvolala slovní přestřelky mezi Západem a Ukrajinou na jedné straně a Ruskem na druhé straně. Rusko zahájilo masivní lživou kampaň proti Ukrajině. Proběhlo několik kol sankcí Západu vůči Rusku a naopak Rusko vyhlásilo protisankce. Západ podpořil Ukrajinu finančně, Rusko naopak výrazně zdražilo Ukrajině plyn a uvedlo, že po roce 2019 zastaví dodávky plynu přes Ukrajinu do Evropy. Krize se rozšířila na některé regiony východní a jižní Ukrajiny, kde v současnosti probíhá občanská válka za přítomnosti ruských vojáků. V Ženevě probíhá aktuálně vyjednávání mezi Ukrajinou, Ruskem, USA a EU ohledně řešení krize.

Průběh krize

Počátek krize, vznik protestů Euromajdan

Kvůli odmítnutí ukrajinsko-evropské asociační dohody tehdejším ukrajinským prezidentem Viktorem Janukovyčem vznikla v listopadu 2013 série z počátku pokojných protestů Euromajdan, které brutálně potlačila policejní jednotka Berkut, v lednu a únoru vyvrcholily v tvrdé střety mezi radikálními demonstranty z řad krajní pravice a mezi zásahovou jednotkou Berkut. Masivní demonstrace z jiných částí Ukrajiny na náměstí Majdan v Kyjevě svolával jeden z vůdců opozice ukrajinský oligarcha Petro Porošenko prostřednictvím jím vlastněné ukrajinské televizní stanice Kanál 5, jak později sám prohlásil v rozhovoru s americkými novináři. 22. února neznámí snipeři zahájili z okolních budov palbu do demonstrantů i policistů. Při zásahu a střelbě zemřelo asi 80 až 100 lidí a vznikl silný mezinárodní tlak na Viktora Janukovyče, aby upustil od násilí a vyjednával. Po vyjednávání se vlády ujali zástupci Euromajdanu a Janukovyč uprchl do ruského exilu, poté byl zvolen prozatímní prezident Oleksandr Turčynov.

Krymská krize

Rusko celý Euromaidan prohlásilo za fašistický převrat s tím, že ruská menšina na Ukrajině je v bezprostředním nebezpečí. Především na Krymu a v ruských médiích se rozpoutala velká mediální kampaň proti novému ukrajinskému kabinetu, označovanému otevřeně za banderovský a fašistický. Ruští vojáci obsadili úřady, svrhli je a dosadili své úředníky. Začala krymská krize, na poloostrově se objevila silná armáda v neoznačených uniformách, vydávaná za krymskou domobranu. Postupně obsazovala jednu ukrajinskou základnu za druhou. Později se potvrdilo obvinění, že šlo o ruskou armádu a další ruské občany. Parlament postupně začal za silné propagandy připravovat referendum o připojení k Rusku, po jehož jednoznačném výsledku došlo k vyhlášení nezávislosti na Ukrajině. Tu obratem uznalo Rusko a připojilo Krym ke svému území, navzdory silným mezinárodním protestům, označujícím ruský postup za otevřenou agresi vůči ukrajinskému suverénnímu státu. Bývalý prezident Janukovyč později tvrdil, že ruskou armádu pozval on a že toho kvůli ukrajinské ztrátě Krymu lituje. Ruská armáda útokem na orgány ukrajinského státu porušila mezinárodní dohodu zaručující Ukrajině veškeré bezpečnostní záruky výměnou za vzdání se jaderných zbraní, nazývanou Budapešťské memorandum, kterou podepsalo také Rusko.

Proruské protesty na jihovýchodě

Od začátků Euromajdanu propukaly protesty také na východě, kde ale byly především pro Janukovyče. Po převratu a následném odtržení Krymu zde protesty zesílily a v Doněcké, Charkovské a Luhanské oblasti, kde žijí nejpočetnější ruské menšiny, začaly násilné pokusy o obsazování místních úřadů díky podpoře Ruské federace a za přítomnosti ruských vojáků. Policii se většinu protestů dařilo udržet pod kontrolou. Situace se vyostřila 7. dubna, kdy se protestující pokusili obsadit radnice a policejní stanice v Charkově a Doněcku. V Charkově byl pokus potlačen, při akci, která se obešla bez obětí na životech, bylo zatčeno asi 70 separatistů, ale v Doněcku se radnici podařilo obsadit a protestující vyhlásili Doněckou lidovou republiku. Podobná situace nastala i 8. dubna v Luhansku, kde byli demonstranti také úspěšní, obsadili radnici a vyhlásili nezávislou Luhanskou parlamentní republiku. Ani jedna zprvu nedostala podporu od místních správních orgánů ani důležitých organizací, a tak zůstaly izolované. V Luhansku bylo propuštěno téměř všech 60 zadržovaných rukojmích, podle demonstrantů se ale nejednalo o rukojmí, ale o jedince, kteří neunesli vyhrocenou atmosféru. Až 12. dubna začaly znovu protesty a v Doněcké oblasti došlo k mnoha útokům (někde i ozbrojeným) na policejní stanice a radnice, z nichž některé byly úspěšné. Na některých místech se k demonstrantům údajně přidali příslušníci pořádkových sil. Ukrajinské pořádkové jednotky 13. dubna začaly útočit na separatisty ve městě Slavjansk. 14. dubna vypršelo ultimátum úřadujícího prezidenta Turčynova ozbrojencům, že buď složí zbraně a amnestováni opustí obsazené úřady, nebo dojde k zásahu ukrajinské armády. Ten skutečně nastal, když ukrajinská armáda oblehla Kramatorsk, načež ozbrojenci opustili policejní stanici, kterou den před tím obsadili (ve městě nadále ovládají jiné budovy), ale ještě téhož dne podnikli útok na místní letiště, které ukrajinská armáda ubránila. Vzbouřencům se i přes to podařilo 16. dubna obsadit další budovy v Doněcku a v Kramatorsku se jim podařilo ukořistit 6 ukrajinských obrněných vozidel.

Podle agentury Reuters odmítali ze začátku ukrajinští vojáci proti vzbouřencům zasahovat a někteří dokonce přecházeli na jejich stranu. To se změnilo po prvních ozbrojených konfliktech se ztrátami na životech.

Kontroverze ohledně původu vojáků

Podle generálního tajemníka NATO Andersa Fogha Rasmussena se opět na východě Ukrajiny objevili dobře vycvičení muži s dobrou ruskou výzbrojí v neoznačených uniformách, jako tomu bylo na Krymu při rozdmýchání protestů, které vedly k jeho odtržení. Že se v tomto opakuje krymský scénář, uvedla také při jednání RB OSN americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová. Přítomnost těchto lidí z Krymu a z Ruska potvrdila ve Slavjansku jeho starostka Nělja Štepová. Putin působení ruských jednotek na východě Ukrajiny vyloučil, podle něj se jedná o místní občany. V prosinci 2015 ale Vladimir Putin přiznal, že jsou v Donbasu lidé plnící různé úkoly včetně vojenských, nicméně nešlo podle něj o pravidelné jednotky. V říjnu 2016 poprvé připustil intervenci na Ukrajině, ke které podle něj bylo Rusko dohnáno kvůli obraně rusky hovořícího obyvatelstva Donbasu po převratu na Ukrajině. Na rusko-ukrajinských hranicích je podle britského velvyslance u OSN asi 40 tisíc ruských vojáků, ačkoliv Rusko několikrát oznámilo jejich stažení, a dalších asi 25 tisíc je na Krymu. Západ tak tlačí na Rusko a obviňuje ho, že stojí za probíhající destabilizací regionu. To zase tvrdí, že za ní stojí kyjevská vláda, a požaduje tlak Západu na Kyjev. Podle komentátorů jde o „dialog hluchých“.

Moskva potvrdila, že Ukrajinci zajali 10 ruských výsadkářů několik kilometrů ve vnitrozemí Ukrajiny. Podle Moskvy ale tito výsadkáři překročili hranici omylem.

Válka na východě Ukrajiny

V průběhu velikonoc 2014 ukrajinská vláda dočasně zastavila své aktivity proti separatistům. Toto dočasné příměří bylo po velikonocích formálně ukončeno s tím, že podle vicepremiéra Vitalije Jarema budou v blízké budoucnosti podniknuty odpovídající kroky, Sergej Lavrov ovšem varoval Kyjev sdělením, že v případě ohrožení ruských občanů bude Rusko reagovat stejně jako v případě války s Gruzií o Jižní Osetii. Separatisté v Luhansku požadují záruku amnestie a vypsání referenda o sebeurčení a zavedení ruštiny jako státního jazyka.

Protože proruští separatisté útočili a zabili 4 lidi v ruskojazyčných regionech, zdála se být zmařena konference o Ukrajině v Ženevě. Nakonec ale 17. dubna začala. Kvůli pronikání ruských agentů byla Ukrajina připravena uzavřít hranice s Ruskem. Podle ukrajinského ministerstva vnitra ale ujednání dosažené v Ženevě Rusko „demonstrativně ignorovalo“, protože na operacích separatistů se podíleli agenti ruských tajných služeb, kterým veleli Igor Bezler a Igor Girkin zvaný Strelkov.

Minské dohody

V roce 2015 se konalo několik jednání v Minsku ohledně mírových dohod. Tyto mírové dohody byly porušovány. I přes formální příměří separatisté dobyli Debalceve. I přesto představitel doněckých separatistů Denis Pušilin vyžadoval, aby ukrajinský parlament do 14. března přijal seznam Donbasských oblastí, kterých by se měl týkat zvláštní statut, a pokud se tak nestane, ukrajinská vláda tím ukáže nezájem o dodržování mírových dohod.

Sankce

Kvůli politice Ruska vůči Ukrajině zavedly postupně od března 2014 Spojené státy, Evropská unie, Kanada, Austrálie a Norsko ekonomické sankce proti Rusku.

Podle proruského sdružení Přátelé Ruska, které vede Jiří Vyvadil, by sankce měly být zrušeny. Toto sdružení popírá samotný akt ruské agrese při ukrajinské krizi. Dále argumentuje tím, že sankce prý škodí více Evropě než Rusku, ale také tím, že vyspělé země by neměly zhoršovat problémy Ruska. Podobně i mnozí ekonomové diskutují, zdali by sankce měly být zaváděny plošně pro celé Rusko.

V důsledku debat byly sankce rozšířeny o 149 ruských představitelů, kterým byl zakázán vstup do EU. Podle premiéra Sobotky by už sankce neměly být navyšovány, protože neovlivňují ruskou expanzivní politiku. Česká opozice, ale také ministr zahraničí Zaorálek, mají odlišný resp. opačný názor. Politický dosah je ale kontroverzní a názory analytiků se velmi různí. Nicméně ekonomický dopad se neodiskutovatelně projevil na ruské ekonomice, která se propadla až o 9 %.

Kvůli sancím zavedeným Evropskou unií vůči Rusku se několik ruských firem, ruská banka Sberbank a bývalý ukrajinský prezident Viktor Janukovyč obrátili na Soudní dvůr Evropské unie.

Francie oznámila v lednu 2016, že chce podmínečně v létě sankce zrušit. Už dříve se také zmínil o možném zrušení v případě dodržování mírových dohod Ruskem americký ministr zahraničí John Kerry.

Odveta za sankce

Na sankce zavedené Spojenými státy, Evropskou unií, Kanadou, Austrálií a Norskem reagovalo Rusko tím, že těmto subjektům zakázalo do Ruska vyvážet hovězí, vepřové a drůbeží maso, ryby, ovoce, zeleninu, sýry, mléko a mléčné výrobky. Navíc byly Ukrajinským leteckým společnostem zakázány přelety nad Ruským územím a stejný zákaz byl zvažován i pro letecké společnosti z EU a USA. Už při zavedení zákazu ekonomové počítali s tím, že tento zákaz urychlí inflaci v Rusku. Zákaz dovozu potravin měl trvat jeden rok, výpadek těchto potravin na Ruském trhu měl být kompenzován zvýšeným dovozem z Běloruska a z Kazachstánu. Podle některých poslanců strany Spravedlivé Rusko je zákaz dovozu v rozporu s ústavou a proto podali návrh zákona, který zákaz dovozu potravin ze západu napadá. Za tento návrh byla těmto poslancům vedením strany udělena důtka. Protože Maďarsko, Řecko a Kypr otevřeně nesouhlasí se zavedenými sankcemi vůči Rusku, uvažovala ruská média o možnosti, že by zákaz dovozu potravin z těchto tří zemí mohl být koncem dubna 2015 odvolán. Podle ministra hospodářského rozvoje Alexeje Uljukajeva ale není možné stanovit výjimky pro jednotlivé země a proto musí být hledáno řešení, které je v souladu s normami WTO.

Možnost vyjmout Řecko ze zákazu dovozu potravin do Ruska byla naznačena na schůzce prezidenta Putina s řeckým prezidentem Alexisem Tsiprasem, ovšem na tuto návštěvu řeckého prezidenta v Rusku kvůli zlepšení vztahů mezi Ruskem a Řeckem jako na možné zlepšení pozice Řecka při vyjednávání splácení řeckého dluhu. Podle některých anylytiků by se tak Řecko mohlo stát ruským trojským koněm.

Reakce

Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder při návštěvě v Bělehradu v souvislosti s děním na Ukrajině zmínil nálety NATO na Jugoslávii v roce 1999.[ujasnit] O velikonoční neděli (2014) se k situaci na Ukrajině vyjádřili i moskevský patriarcha Kirill a kyjevský patriarcha Filaret. Moskevský patriarcha žádal zastavení úmyslů všech, kteří chtějí rozervat Svatou Rus, zatímco kyjevský patriarcha vyjádřil naději, že Rusko zabralo Krym pouze dočasně, a konstatoval, že Rusko pokračuje v agresi na východě Ukrajiny. K ukončení konfliktů na Ukrajině a v Sýrii ve velikonočním projevu Urbi et orbi vyzval papež František.

Bývalý místopředseda Státní dumy Vladimir Žirinovskij prohlásil, že Rusko nemůže přijmout, aby letadla a střely namířené proti Rusku startovaly z území Polska a pobaltských republik a v případě vojenského konfliktu jsou určeny k záhubě. Kvůli výrokům Žirinovského si polské ministerstvo zahraničí předvolalo ruského velvyslance Vladimira Grinina. Při své návštěvě Estonska před summitem Severoatlantické aliance varoval Barack Obama Rusy před vstupem do pobaltských zemí.

Podle amerického politologa Johna Mearsheimera jsou kořenem nynějších potíží v rozšíření NATO, tedy základní prvek širší strategie na vymanění Ukrajiny z ruské sféry vlivu a její integraci do struktur Západu. Kritickými prvky jsou současně rozšiřování EU na východ a západní podpora prodemokratického hnutí na Ukrajině, které začalo takzvanou oranžovou revolucí v roce 2004 a to i přes nesouhlas Ruska, řešením by podle něj měla být snaha vytvoření neutrální Ukrajiny, která by Rusko neohrožovala. Podle politologa Michaela Romancova je Putinův souhlas s příměřím na jednání v Minsku taktický manévr, aby prostřednictvím neodtržených regionů na východní Ukrajině mohl celou Ukrajinu destabilizovat zevnitř.

Podle bývalého amerického ministra zahraniční z období studené války Henry Kissingera Rusko musí akceptovat, že by nemělo Ukrajinu vnímat jako svůj satelit, a tím posouvat hranice Ruska, Západ musí pochopit, že, pro Rusko není Ukrajina jen cizí země. Ruské historie začala v takzvaném Kyjevské Rusi. Putin by si měl uvědomovat, že jeho politika vojenského diktátu by přinesla další studenou válku.

Související události

Dva ruské bombardéry Tu-95 23. dubna 2014 vlétly do nizozemského vzdušného prostoru. Rusko tímto způsobem čas od času testuje připravenost obrany vzdušného prostoru NATO.

Dne 17. července 2014 dostal konflikt i výrazný mezinárodní přesah poté, co byl několik desítek kilometrů západně od ruských hranic sestřelen civilní letoun Malaysia Airlines 17 (MH 17), který směřoval z Amsterdamu do Kuala Lumpur. Neštěstí si vyžádalo celkem 298 mrtvých, včetně 80 dětí, což vedlo k okamžitému uzavření letového prostoru nad celou východní Ukrajinou a silné mediální odezvě v mezinárodních sdělovacích prostředcích. Letadlo bylo sestřeleno protiletadlovým raketovým kompletem Buk M3, kterým disponuje ruská armáda. Ta ovšem přítomnost těchto zbraní na východní Ukrajině odmítla a za viníka nehody označila naopak armádu Ukrajiny, která starší verzi (Buk M1) tohoto raketového systému rovněž vlastní. Rusko bylo usvědčeno, že falšovalo zaběry z místa havárie. Ukrajinská výzvědná služba později uveřejnila nahrávky rozhovorů proruských separatistů, z kterých vyplývá, že letoun sestřelili oni. Pravost nahrávek se ovšem nepodařilo ověřit. Vyšetřování tragédie stále probíhá (únor 2015) a zatím nedošlo k předložení přesvědčivých důkazů o tom, že za sestřelením letounu mohou separatisté, což je stanovisko převážné části západních analytiků, včetně amerických a britských úřadů. Německý list Süddeutsche Zeitung v roce 2015 uvedl, že německá vláda věděla o nebezpečí sestřelení civilního letadla nad bojovou zónou na východní Ukrajině, ale nevydala žádné varování.

Na ukrajinskou krizi reagují i severoevropské země. Švédsko se začíná více přibližovat k NATO.Finsko odmítlo ústy svého ministra obrany Carla Haglunda dodávky zbraní z Ruska, které jim nabídlo výhodné podmínky, pokud se Finsko nepřikloní k NATO a bude s Ruskem „spolupracovat“.

Vraždy opozičních politiků a novinářů na Ukrajině

V roce 2015 došlo na Ukrajině k sérii vražd a podivných sebevražd prorusky orientovaných novinářů, opozičních politiků a bývalých vysoce postavených členů Strany regionů prezidenta Janukovyče. K vraždám a podivným úmrtím dochází za minimálního zájmu západních médií a politiků. Oběťmi jsou například novinář a kritik současné ukrajinské vlády Oles Buzyna, bývalý vedoucí funkcionář Strany regionů Oleg Kalašnikov, bývalí vlivní poslanci Strany regionů Mychail Čečetov a Stanislav Melnyk, a bývalý šéf Záporožské oblasti Oleksandr Peklušenko. Motiv těchto vražd není známý.

(Zdroj: Wikipedia.cz)