Petr Iljič Čajkovskij, (rusky Пётр Ильич Чайковский, Pjotr Iljič Čajkovskij; 7. května 1840, Votkinsk - 6. listopad 1893, Petrohrad) byl ruský hudební skladatel. Je jedním z nejvýznamnějších světových hudebních skladatelů. Spojoval prvky ruské lidové hudby s evropskou vážnou hudbou.

Několikrát také navštívil Prahu, kde 6. prosince 1888 dirigoval premiéru své opery Evžen Oněgin.

Dětství

Narodil se ve Votkinsku v Rusku jako syn důlního inženýra (později vykonával funkci vrchního správce) Ilji Petroviče Čajkovského, jehož zaměstnání ho přivádělo do různých částí Ruska. Jeho matkou byla Alexandra Alexejevna, která pocházela z Francie, kterou měl velmi rád. Protože se rodina kvůli zaměstnání otce stěhovala z místa na místo, citlivý a neurotický chlapec hluboce trpěl odloučením. Ve čtrnácti, když mu milovaná matka zemřela na choleru, se celý Petrův svět zřítil. Nikdy poté nebyl schopen o této katastrofě mluvit, ač byl jinak o svých vnitřních prožitcích sdílný.

Vyrůstal v početné rodině (měl 5 bratrů a sestru) a v blahobytu, a tak nechyběl v této rodině ani klavír, u něhož trávil Petr podle svých slov až „příliš mnoho“ času. Také zde byl pozoruhodný hudební nástroj zvaný orchestrion, který mechanicky reprodukoval zvuky orchestru. Tomuto nástroji, podle jeho vlastních slov, vděčil za „vášnivé uctívání“ Wolfganga Amadea Mozarta a za své „první hudební dojmy“.

Studium Petra Iljiče Čajkovského

V mládí nejprve studoval na právnické fakultě v Petrohradě. Mimo toto studium bral i hodiny hudby, a když se ve svých devatenácti letech stal pomocným úředníkem na ministerstvu spravedlnosti, jeho touhy už byly zcela upřeny k hudbě. Dále částečně studoval, ale když měl v roce 1863 promovat jako právník, opustil státní službu a dal se zapsat na konzervatoř.

Hudební skladatel

Na Petrohradské konzervatoři udělal velký dojem na jejího ředitele Antona Rubinsteina, který poté přiměl svého bratra Nikolaje, aby jej, začínajícího skladatele, přijal jako učitele harmonie na nově otevřenou Moskevskou konzervatoř.

V červnu 1877 se oženil s Antoninou Ivanovnou Miljukovovou. Soužití nemělo dlouhé trvání, po dvou měsících se manželé rozešli, ale nerozvedli se. Po rozchodu následovala skladatelova tvůrčí krize.

Zemřel v roce 1893, oficiálně na choleru, když se sám napil infikované vody. Vyjma tohoto vysvětlení se v literatuře objevila řada spekulací, nejčastější z nich je, že skladatel spáchal sebevraždu. Teorii o sebevraždě nasvědčuje fakt, že za svého života trpěl častými stavy melancholie a depresemi, které byly možná způsobeny tím, že se nikdy zcela nevyrovnal se svou údajnou - veřejně nepřiznanou - homosexualitou.

Charakteristika hudby

Komponoval tzv. romansy - ruské umělé písně pro sólový hlas s klavírním doprovodem. Jeho symfonická hudba zrcadlí jeho vnitřní svět. Vypovídá o autorově zádumčivosti a o jeho životním pesimismu. Ve svých skladbách má velmi málo radostnějších motivů.

Dílo

Složil šest symfonií (např. Patetická; sedmá byla dokončena po jeho smrti), programní symfonii Manfred, symfonické básně (Romeo a Julie, Francesca da Rimini), slavnostní předehru 1812, Italské capriccio, čtyři suity (Mozartiana), smyčcová kvarteta (D dur a další), tři klavírní koncerty (jeho asi nejznámější dílo Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll), houslový koncert, romance, sbory, kantáty a mnohá další díla. Dále mj. složil deset oper, z nichž nejznámější jsou Evžen Oněgin, Piková dáma, Mazepa a Panna Orleánská.

Nejvíce ho však proslavila jeho baletní díla Labutí jezero a Šípková Růženka. Libreto k oběma operám bylo vytvořeno volným zpracováním básní ruského básníka A. S. Puškina. Velmi populární je (i mezi dospělými) pohádka Louskáček.

Balety

1875-1876: Labutí jezero (Лебединое Озеро), op. 20

1888-1889: Šípková Růženka (Спящая красавица), op. 66

1891-1892: Louskáček (Щелкунчик), op. 71

Opery

1867-1868: Vojevoda (Воевода), op. 3

1869: Undina (Ундина), nedochovaná

1870-1872: Opričnik (Опричник)

1874: Kovář Vakula (Кузнец Вакула), op. 14; nově přepracovaná pod názvem Střevíčky

1877-1878: Evžen Oněgin (Евгений Онегин), op. 24, na motivy Puškinovy básně Evžen Oněgin

1878-1879: Panna orleánská (Орлеанская дева)

1881-1883: Mazepa (Мазепа)

1885: Střevíčky (Черевички), přepracovaná opera Kovář Vakula

1885-1887: Čarodějka (Чародейка)

1890: Piková dáma (Пиковая дама), op. 68

1891: Jolanta (Иоланта), op. 69

Symfonie

1866: Symfonie č. 1 g moll, op. 13, „Zimní sny“

1872: Symfonie č. 2 c moll, op. 17, „Malá Ruská“, přepracovaná v letech 1879-1880

1875: Symfonie č. 3 D dur, op. 29, „Polská“

1877-1878: Symfonie č. 4 f moll, op. 36

1885: Symfonie Manfred h moll, op. 58

1888: Symfonie č. 5 e moll, op. 64

1893: Symfonie č. 6 h moll, op. 74, „Patetická“

Symfonie Es dur (někdy uváděna s pořadovým číslem 7) - psána v roce 1892, ale opuštěna a nedokončena (Čajkovským byla instrumentována jen první věta), její části byly použity v jiných skladbách (Klavírní koncert č. 3 a posmrtně vydané Andante a finale pro klavír), rekonstruována v letech 1951-1955 Semjonem Bogatyrjovem

Koncerty

1874-1875: Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23

1878: Houslový koncert D dur, op. 35

1879: Klavírní koncert č. 2 G dur, op. 44

1892: Klavírní koncert č. 3 Es dur, op. 75

Ostatní díla

Pro orchestr

1868: Fatum, symfonická fantazie, op. 77

1869, rev. 1870 a 1880: Romeo a Julie, předehra-fantazie

1873: Bouře, symfonická fantazie podle Shakespeara, op. 18

1876: Slovanský pochod, op. 31

1876: Francesca da Rimini, op. 32

1876: Variace na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33

1880: Italské capriccio, op. 45

1880: Serenáda pro smyčce C dur, op. 48

1880: Slavnostní předehra 1812, op. 49

1891: Vévoda, symfonická balada, op. 78

Pro sbor, komorní těleso a pro sólový klavír

1883: Moskva, slavnostní kantáta, op. 11

1871: Smyčcový kvartet č. 1 D dur, op. 11

1874: Smyčcový kvartet č. 2 F dur, op. 22, věnován Ferdinandu Laubovi

1876: Smyčcový kvartet č. 3 Es dur, op. 30

1890: Smyčcový sextet Vzpomínky na Florencii d moll, op. 70

1876: Roční období, op. 37a

1878: Album pro děti, op. 39

1882: Klavírní trio a-moll, op. 50

(zdroj: Wikipedia.cz)