Anton Pavlovič (také Iljevič) Čechov, rusky: Антон Павлович Чехов, (29. ledna (17. ledna podle juliánského kalendáře) 1860 Taganrog, Rusko - 15. (2.) července 1904, Badenweiler, Německo), byl ruský dramatik a prozaik.

Životopis Antona Pavloviče Čechova

Čechov navštěvoval v letech 1868 až 1879 gymnázium v Taganrogu. Poté šel na univerzitu do Moskvy, kde vystudoval medicínu. Čechov pracoval jako lékař a přispíval do humoristických časopisů. Od roku 1882 psal pro petrohradské noviny. Na svém statku u Moskvy ošetřoval rolníky zdarma; od jednoho ze svých pacientů se nakazil tuberkulózou. Už nemocný v roce 1890 podnikl cestu na Sibiř, aby psal o nucených pracích na vězeňském ostrově Sachalin. Jeho zpráva z cesty popisuje otřesný život vyhnanců v carské říši.

Roku 1901 se Anton Pavlovič Čechov oženil s herečkou Olgou Knipperovou. Kvůli zhoršující se plicní tuberkulóze se přestěhoval do Jalty na Krymu. V létě 1904 odjel do německých lázní Badenweiler, kde 15. července zemřel. Je pohřben v Moskvě.

Dílo Antona Pavloviče Čechova

Ve svých dílech často naráží na problematiku tzv. zbytečných lidí (viz také Alexandr Sergejevič Puškin).

Vytvořil tzv. lyrické drama, děj neprobíhá v reálném životě, ale v citovém životě, tj. jeho hrdinové prožívají vnitřní drama. Ale především: Čechov se ve svých dílech (mluvíme-li pouze o dramatech) pohybuje na rovině komiky a hořké tragédie nebo naopak. Nejistota v jasném určení žánru je pro něj typickým jevem. Přesto všechno jsou Čechovova dramata divadelním zprostředkováním skutečného života lidí v pobaveném, komickém světle, což ovšem nevylučuje obsaženou vnitřní tragičnost, která věrně zobrazuje lidský život v jeho celkové spletitosti. Proto i právem může být Čechov nazván „nejrealističtejším“ spisovatelem, dramatikem.

Ruská pravoslavná církev přišla v roce 2016 s požadavkem, aby některá díla A. P. Čechova byla vyloučena ze školních osnov, protože dle mínění církevních hodnostářů propagují volnou lásku.

Povídky Antona Pavloviče Čechova

• Pavilon č. 6 (rusky Palata No. 6) - o pobytu v pavilonu psychiatrické léčebny (1892)
• Dáma s psíčkem (1889)
• Záchvat
• Člověk v pouzdře - někdy též Člověk ve futrálu (1898)
• Tlustý a tenký
• Dům s mezaninem (1896)
• Anna na krku (1895)
• Step (1888)
• Mužici (1897)
• Černý mnich (1894)
• Chameleon (1884)
• Ostrov Sachalin - dílo, které ovlivnila epidemie na ostrově Sachalin. (1893)
• Rodschildovy housle
• Povídka neznámého člověka.
• Cestující první třídy, (Пассажир 1-го класса, 1886), dramatizováno Českým rozhlasem, Anton Pavlovič Čechov: Cestující první třídy. Připravila Hana Soukupová. Účinkuje Petr Šporcl. Režie Lubomír Koníř.

Dramata Čechova

Čechov je jedním ze zakladatelů moderního dramatu (spolu s např. Ibsenem nebo Strindbergem). Základním rysem Čechovových her je jejich nedějovost. Místo dramatických situací se divákům (čtenářům) předvádí atmosféra společnosti. Pokud ve hře dojde k nějakému zvratu nebo konfliktu, odehrává se zpravidla za scénou (Ninina herecká kariéra a Treplevova smrt v Rackovi, Andrejova svatba a smrt barona ve Třech sestrách, prodej sadu ve Višňovém sadu, atd). Rovněž jednotlivé postavy jsou charakterizovány nikoli činy, ale většinou svým textem. Jejich psychika není zřetelná a projevuje se pouze mimoděk. Jednání postav je často v rozporu s jejich replikami. Řada replik je pronášena jakoby nezáměrně. (V druhém dějství Tří sester čte doktor Čebutikin v novinách, že „Balzac se oženil v Berdačevu“, aniž by tato informace jakkoli souvisela s okolním dějem). O vztahu mezi jednotlivými postavami se dozvídáme z nepřímých výpovědí (které mohou být různě interpretovány), např. celou hrou Racek prostupuje láska Máši k Treplevovi, ale na jevišti mu to nikdy přímo neřekne a ani v tomto směru nic nepodnikne. Víme to, protože se svěří lékaři.

Čechov si neustále zapisoval postřehy, dojmy či věty, které kolem sebe zaslechl (tento princip je blízký postavě spisovatele Trigorina v Rackovi), které potom používal do svých dramat či povídek (např. postava Charlotty ve Višňovém sadu má reálný předobraz). Žánr, kterému se nejvíce snažil přiblížit, byla komedie, resp. fraška, proto také vyžadoval, aby jeho hry byly inscenovány jako komedie. Čechovovské drama má čtyři dějství. Postrádá uvedení do děje, hra začíná ve chvíli, kdy už existuje nějaký konflikt (Strýček Váňa miluje Jelenu, Višňový sad je zadlužen). Typickou čechovovskou postavou je lékař (Ivanov, Racek, Strýček Váňa, Tři sestry). Hry jsou často situovány na ruský venkov (inspirace Čechovovým sídlem v Melichově).

• Platonov (1881)
• O škodlivosti tabáku (1886), jednoaktovka.
• Ivanov (1887)
• Medvěd (1888), jednoaktovka.
• Námluvy (1888-1889), jednoaktovka.
• Lesoduch (1889)
• Svatba (1890), jednoaktovka
• Jubileum (1892), jednoaktovka

Racek (1896), rus. Чайка.

Komedie založená na řadě neopětovaných milostných vzplanutí (nejméně šest, ale text hry není zcela explicitní, lze si jej vyložit více způsoby). Celou hrou se proplétá motiv literatury a dramatické tvorby (dva spisovatelé a dvě herečky) a vztah literatury a divadla k životu. Racek je symbol (hra je často považována za symbolistní) prostoty, jednoduchosti, a tak jako je během druhého dějství zabit spisovatelem Treplevem, zastřelí se Treplev, neúspěšný, nepochopený a nešťastně zamilovaný, na konci čtvrtého dějství. O jeho smrti se však dozvídáme prostřednictvím výpovědi lékaře.

Strýček Váňa (1899), rus. Дядя Ваня.

První Čechovova hra, kterou psal přímo pro Moskevské umělecké divadlo, které uvedlo všechny jeho vrcholné hry (Racek byl jejich vůbec první inscenací). Obětování se a neopětovaná láska ke klavíristce Jeleně přiměje Ivana Vojnického k zoufalému pokusu zastřelit profesora Serebrajova, Jelenina muže. Přeživší Serebrajov s Jelenou odjedou a Ivan dál vede svůj samotářský život.

Tři sestry (1901), rus. Три сестры

Drama předvádí několikaletý, postupný úpadek sourozenců Prozorovových, tří sester a jednoho bratra, uvězněných na ruském maloměstě, jejichž největší touhou je odjet do Moskvy (několikrát |opakovaný motiv). Nejstarší Olga je stará panna, středoškolská učitelka, prostřední Máša nešťastně vdaná za maloměstského učitele a nejmladší Irina sní o lásce, ale po jejím zklamání nastupuje podobný osud jako Olga. Bratr Andrej je zcela zruinován svou drakonickou ženou Natašou. Postupnému úpadku je vystavena i řada dalších postav hry. Přesto závěr představení vyznívá optimisticky.

Višňový sad (1904), rus. Вишневый сад.

Poslední Čechovova dokončená hra (před smrtí měl rozpracovánu další) je absolutním krystalickým příkladem nečinnosti v dramatu. Hra se otvírá návratem šlechtičny Raněvské z Paříže na své panství, které je zadluženo a půjde do dražby. Hrozící zkázu si řada postav odmítá přiznat, a když k prodeji opravdu dojde (aukci ovšem nevidíme, pouze se o ní doslechneme), vrátí se Raněvská opět do Paříže. Ve vedlejších dějových liniích je rozehrána řada milostných poměrů, které ovšem nenajdou naplnění (Lopachinovy námluvy ve výsledku sklouznou ke konverzaci o počasí).

Do češtiny byly Čechovovy hry přeloženy několikrát, naposledy mj. Josefem Topolem či Leošem Suchařípou. Inscenovat Čechovova dramata klade velké nároky na režijní i hereckou práci. První, kdo mu v tomto směru vyšel vstříc, byl šéf Moskevského uměleckého divadla Konstantin Sergejevič Stanislavskij. Hvězda souboru, Olga Knipperová (představitelka Arkadinové, premiérové Jeleny, Olgy a Raněvské) se stala Čechovovou ženou.

Z českých režisérů vstoupil do dějin divadla zejména Otomar Krejča svými inscenacemi Racka v Národním divadle a Tří sester v Divadle za branou (fragmentární záznam představení se dodnes dochoval) v 60. letech. Z novějších inscenací vzbudily rozruch režie Petra Lébla v Divadle Na zábradlí (Racek, Ivanov, Strýček Váňa) a téměř devítihodinový cyklus Čechov Čechům Vladimíra Morávka v Klicperově divadle v Hradci Králové (Tři sestry, Racek, Strýček Solený s vloženým druhým dějstvím Višňového sadu).

Značně netradiční adaptaci Višňového sadu pod názvem Višňový Sade předvedlo sdružení Depresivní děti touží po penězích na podzim 2007, které Čechovovu hru radikálně zkrátilo, spojilo s dramatem Filozofie v budoáru od markýze de Sade a část představení realizovalo v jedoucím vlaku z Prahy hlavního nádraží do nádraží Praha Krč.

Významným překladatelem Čechovových her do češtiny byl dramaturg, herec a překladatel Leoš Suchařípa.

(zdroj: Wikipedia.cz)